Zázraky v mém životě

Pravdivě zde píši to, co jsem viděl a zažil. Vše je pravdivé, jak je Pán Bůh nade mnou. Z města Boskovic, vstupní brány Drahanské vysočiny, chodívalo od nepaměti až do roku 1956 procesí do Sloupu, mariánského to místa v Moravském krasu. Já se toho putování účastnil poprvé ve svých sedmi létech, roku 1937. Cestou jsem byl poučen, abych tam před oltářem Panenku.u Mariju o něco poprosil. "A ne, abys prosil za nějakó blbino. Že chceš kapslovko nebo nějakó jinó zbytečnost. A potom, až se pude kolemvá oltářa, také se na ňé sáhni kapesníkem, ale jenom čisťónkym. Potom si s ním utři hlavu. Nebude tě celý život bolet." Takto poučen stanul jsem před tó zázračnó Panenkó Marijó ve Sloupu. Moje prosba opravdu nebyla blbina. Neměl jsem rodiče, vychovávali mě dědeček s babičkou. Byli již staří a já měl obavu, aby neumřeli. A to byla moje prosba : "Panenko Marija, prosím Tě, ať só dědeček s babičkó ještě dlouho na světě." Potom jsem si tím čistým kapesníkem sáhnul na oltář a potřel jím hlavu. Nevím jak komu, ale mně se moje prosba vyplnila do posledního písmene. Ještě dvacet roků byli dědeček s babičkou zachováni v tom pozemském putování. Také hlava do sedmdesáti roků mě nezabolela, i když nápor na ni byl veliký. Být léta zaměstnán jako goniotelegrafista není žádná maličkost.

Sloužil jsem jako goniotelegrafista na kbelském vojenském letišti. Vysoce náročné a odpovědné zaměstnání. Na naší práci závisel život mnoha pilotů a posádek. Byl jsem zahrnut pochvalami, diplomy a různými tretami z plechu. Já však potřeboval BYT. Na moji dlouhodobou žádost nikdo nereagoval. Tak jsme žili čtyřčlenná rodina v jednopokojovém by tě. Zato dárci těch vojenských tretek si měnili krásné byty za ještě krásnější. Nic nového pod sluncem, vlastně v našem státě!

Jednou jsme se vraceli z Kochánku do Kbel. Cesta vede přes Starou Boleslav. Hned za náměstím vpravo je prastarý chrám sv. Václava. Veleposvátné místo našeho národa.

Napadla mě myšlenka, že bych zde opakoval zkušenost, získanou před léty ve Sloupu? Zastavili jsme a šli do chrámu. Byl otevřen. Poklekli jsme před oltářem, já a syn, prosili jsme sv. Václava, jestli by nám pomohl k pořádnému bytu. Snad to není opovážlivé, myslím si.

Život šel dál. Za několik měsíců k nám vpadli Rusáci. Všem se zkomplikoval život. Můj ještě více. Při kácení stromu mě zasáhla větev, ztratil jsem rovnováhu, spadnul se stromu a zlomil si obratel L 1. Naděje na získání nového bytu velmi poklesla. Ve Střešovicích mě dali do krunýře a poslali domů. Ležel jsem v posteli, četl noviny a v nich zprávu, že vyšla kniha "Nejstarší legendy přemyslovských Čech". Poprosil jsem manželku, aby mi ji koupila. Četl jsem legendu za legendou, všude plno zázraků. Zvláště ta, kterou napsal mnich břevnovský jimi překypovala. Přerušil jsem četbu, položil jsem knihu na stolek a pomyslel si : to jsou ale blbiny, který rozumný člověk by něčemu takovému věřil? A hned jsem dodal: to jsem zvědav, Václave, jestli si na mne vzpomeneš s tím bytem ? Ale ne ! To by byl ještě větší zázrak, než ty fantasmagorie, které jsem právě četl.

Asi za hodinu po tomto rouhavém uvažování mě manželka vzbudila : "Taťko, jsou zde dva manželé a chtějí s tebou mluvit." "Tak je pošli sem. Přece s tím gypsem nebudu vylézat." Přišel mladý pár a on hned spustil: "Já jsem rotmistr Novotný a to je moje manželka. Sloužím u posádkové hudby. Pane Koutný, my se jdeme podívat na váš byt. On nám byl totiž přidělen a vaší rodině byl přidělen byt 3+1 na Proseku." Úplně jsem ztvrdnul. Svatý Václav za hodinu po mém rouhavém uvažování mi přidělil byt. Musím uznat, že je to větší zázrak, než ten z legend. Že by náhoda ? Ta se však za několik dnů opakovala ! !

Přestěhoval jsem se na Prosek, dostal jsem opravdu pěkný byt. Posadil jsem se do křesla a zahleděl se oknem. Hernajs, to není okno, ale nádherný obraz. Za ním se totiž vypíná ze zeleně stromů kostel. Pověřil jsem dcerku, aby zjistila, jaký to kostel je. Čiperná holčina se po delší době vrátila a hned mě poučovala : "Tati, to je druhý nejstarší kostel sv. Václava. Říkal mi to takový hodný důstojný pán. Já se hned přihlásila do náboženství a ty s mámou máte taky do kostela někdy zajít. Mše tam jsou každý den. Víš tati, ten kostel je velmi vzácný a zrovna jej opravují." Podruhé jsem ztvrdnul !! Tak kostel svatého Václava ! Třicet roků již do toho kostela chodím. A také do toho ve Staré Boleslavi. Díky svatému Václavovi.

Když jsem 28.září roku u 2000, přes nepokoje v pražských ulicích vykonal pouť k Václavovu hrobu, slíbil jsem mu, že 30. září, kdy tu bude národní pouť, přinesu sem obraz jeho posvátného palladia. Tu podivuhodnou událost, která se v tento den udála, popisuji v závěru Palladiové písně. A já jsem přesvědčen :

Jestliže svatý Václav v době legend činil takové zázraky, a já v jeho jménu prožil událost, kterou jsem rouhavě povýšil nad zázraky středověké, je možné, že nepoznán, osobně se zúčastnil s národem oslavy svého svátku na konci té tajuplné doby konce druhého tisíciletí. Snad proto vystupuje z mohutného průvodu prostých kněží člověk Václavova stáří, staví se před obraz palladia s nevšední úctou (viděl jsem v životě mnoho zbožných postojů, ať již před Nejsvětější Svátostí, oltáři či obrazy. Ale takovou jako dnes, nikdy ), pozdraví tu Přesvatou Dvojici a opět se zařadí do průvodu. Věřte nevěřte, já mám velký důvod věřit, protože jsem si v praxi prověřil. Je lépe doufat v pomoc Boží nežli lidskou.