Téměř všechny sestry se dožily vysokého, některé dokonce velmi vysokého věku. Výzkum trval zhruba 15 let v době, kdy sestrám bylo už více než 80 let, ale zahrnoval i texty psané sestrami v době, kdy jim bylo okolo 20 a kdy vstupovaly do kláštera. Sestry byly podrobeny testům paměti, intelektuálních dovedností a testům zdravotním. Některé už měly Alzheimerovu chorobu, tj. měly zhoršené vyjadřovací schopnosti, paměť a pohyblivost.

Dr. Snowdon si při jazykové analýze dopisů povšiml jedné základní věci, která měla průkazný vliv na to, jak dlouhý bude život sester a zda budou trpět Alzheimerovou chorobou či nikoli, a sice vděčnosti, optimismu a pozitivních emocí. Prokázala se korelace mezi pocity vděčnosti, optimismu a pozitivních výrazů v textu a věkem (řádově až o deset let) a zdravotní kondicí, kterých se sestry dožívaly.

Výzkum má jistě svá omezení a vyzývá k dalším otázkám, například do jaké míry jsou emoce, které prožíváme, dány naším temperamentem, do jaké míry je Alzheimerova choroba dědičná apod. Jisté však je, že můžeme sami výrazně ovlivnit to, jak vysokého věku se dožijeme a v jaké kondici, a přispět k tomu, abychom zůstali až do pozdního věku čilí a relativně zdraví. Doporučením je vděčnost, optimismus a pařevaha dalších pozitivních emocí nad těmi negativními.

Nejde samozřejmě o to, se svými emocemi manipulovat nebo předstírat pozitivní přístup tam, kde není. Zmíněný výsledek výzkumu může platit jen tehdy, pokud se jedná o skutečně prožívanou vděčnost, optimismus a další pozitivní emoce.