Možná to zní trochu nevěrohodně, možná to zní tak, jako že se vytahuju, ale já jsem Jezulátko skutečně potkal. Mám na mysli Pražské Jezulátko z kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Karmelitské ulici, které zřejmě všichni znáte, řada z Vás se mu jistě byla osobně poklonit a Vy ostatní jste o něm přinejmenším alespoň slyšeli. Já sám jsem až donedávna pojmenování Jezulátko měl spojené pouze s vánocemi a s přívlastkem Pražské jsem mu dával jen jakousi podobu obrázku či sošky, jež je atrakcí pro zahraniční turisty a o spojení s výrazem milostné, jsem neměl ponětí.

Moje první setkání s ním proběhlo na velmi značnou vzdálenost a jen prostřednictvím článku v březnovém čísle Zahraničního reportu. V článku Milostné Pražské Jezulátko, daruj nám mnoho svatých rodin! se autorka přiznává k obdobným znalostem a úctě k Pražskému Jezulátku jaké uvádím výše o sobě, ona ovšem se zprávou o tom, jak vysoce si Pražského Jezulátka váží věřící v Rakousku, protože o pobytu v rakouské katolické rodině její článek především pojednává. Já sám jsem takovou informací byl překvapený. Pak mě něco překvapilo ještě více!

Lze říci, že vzdálenost, kterou Pražské Jezulátko překonalo při našem druhém setkání byla proti první ještě mnohonásobně větší. Nevím dnes jaký to byl televizní pořad, ale byl o Středoafrické republice, celkem nic zajímavého, ale jedna informace na mě působila jako blesk z čistého nebe: děti navštěvují školu zřízenou misií Pražského Jezulátka !!!!!!!!!!!!!!!!

„Cože v Africe, misie Pražského Jezulátka? Ostuda! Samozřejmě moje! V africké škole se děti modlí k Pražskému Jezulátku a já, katolík z Čech, o něm nic nevím! S tím musím skončit!“

Ale ještě mi to nějaký čas trvalo, nejezdím do Prahy často a když ano, obvykle jí jen projíždím někam zcela jinam. Ale tentokrát se na mě štěstí usmálo, jinými slovy, cesty Páně jsou nevyzpytatelné a já měl před sebou cestu do Prahy i s několikahodinovým volnem na místě. Rozhodnutí, jak s tím časem naložím, bylo naprosto jednoduché: „Podíváš se na Pražské Jezulátko!

Ne! Podíváš se = špatně, to dělají tůristi. Půjdeš se pomodlit, poklonit se, poprosit a poděkovat a taky zjistíš proč je tak významné, že ho znají i v Africe.

Mým dnem cestovním se stal čtvrtek 16. června, rozhodla o tom pozvánka k přijímacím zkoušce na VŠ mé dcery. Ta se projevila nejen na datu, ale i na čase cesty a tak jsme z Nejdku vyjížděli již ve 3.30 ráno s cílem dorazit do 7.30 k budově VŠ a já do 8.30 ke vchodu kostela, což je čas jeho otevření třicet minut před začátkem mše svaté.

Když jsem se ocitl v Praze a moje dcera seděla v lavici posluchárny, mohl jsem si určit způsob, jak se ze Žižkova dopravit na Malou Stranu. Zvolil jsem krátkou cestu tramvají a dlouhou pěšky. Pěšky především proto, abych pouť k Pražskému Jezulátku vykonal i s vynaložením fyzických sil a skutečně k němu putoval. Avšak přiznávám se, že jsem si zvolil cestu velice příjemnou. Od Prašné brány, Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí, odtud na Karlův most a přes něj na Kampu, ze které jsem se dostal již přímo před kostel. Slunečné červnové jitro na těch nejvíce turisticky atraktivních místech, ovšem v čase, kdy turisté teprve vstávají z hotelových postelí a hledají cestu na snídani do hotelové jídelny.

U kostela Panny Marie Vítězné jsem se ocitl již v 8 hodin, čekání jsem si krátil modlitbou a zpěvem, doprava v ulici je dost hlasitá, aby mě nikdo zpívat neslyšel, a nakonec i pozorováním okolí, především tramvají, které mají zastávku přímo pod schody do kostela. V 8.30 jsem mohl vstoupit. Byl jsem zvědavý, jak dlouho zůstanu v kostele před milostnou soškou klečet sám, a byl jsem zvědavý, jaké bude osobní setkání s Dítětem Ježíšem. Přesto jsem se od otázek v duchovní rovině vrátil k rovině materielním ihned po průchodu portálem. Veliká cedule upozorňuje návštěvníky na to, že je třeba si i v hlubokém rozjímání před oltářem Pražského Jezulátka dávat pozor na osobní věci.

Jezulátko bylo oblečeno v červeném, klečel jsem a bylo mi dobře, byl jsem rád, že jsem tu cestu vykonal. Neměl jsem žádná mimořádná přání, proto jsem vyjádřil své poděkování za to, že můj život je takový jaký je, protože je skvělý, požádal jsem o ochranu pro ty, které miluji a nakonec jsem se odvážil poprosit o šťastný návrat domů.

V mých plánech pražského pobytu byla účast na mši svaté zahrnuta ještě dříve než jsem se dověděl, kde vlastně kostel s Pražským Jezulátkem v Praze hledat. Společně s touto myšlenkou jsem si pohrával i s možností jít se zeptat, zda budu moci při bohoslužbě sloužit v asistenci. Když jsem do kostela Panny Marie Vítězné přišel, byl jsem rozhodnutý, že se zeptat půjdu. K tomu je vždy třeba si vytipovat správnou osobu, správnou osobou může být kdokoli, avšak paní luxující v presbytáři není vhodné vyrušovat. Zvolil jsem důchodce, který dveřmi s nápisem zákristie prošel několikrát a navíc tam nikdo jiný nebyl. Jeho odpověď byla kladná a bylo mi kázáno čekat. Odpověď ctihodné sestry karmelitánky, která s dvěmi dalšími přišla a začala připravovat mši svatou, byla jiná, „ten pán do toho nemá co mluvit“, nikoli však odmítavá, proto mám čekat dál. Při bohoslužbách se střídají tři kněží a protože nevěděla, který přijde, neznala ani zda budu moci ministrovat. Přesto jsem byl požádán, abych bez ohledu na výsledek přečetl přímluvy a po chvíli jsem dostal i oděv k liturgii, tentokrát se slovy: „ať to dopadne jakkoli, my budeme připraveni.“

Kněz, rovněž řeholník karmelitán, přišel asi 6 minut před devátou a hned byl ctihodnou sestrou dotazován na to, zda si přeje či nepřeje ministranta: „tady toho pána“. Když se na mě podíval, tvář se mu rozjasnila a on odpověděl větou, kterou si budu pravděpodobně pamatovat celý zbytek života:

„Kněz je s ministrantem vždycky silnější.“

a bylo rozhodnuto.

Při dalších přípravách na mši svatou jsme se seznamovali, mě především došlo, že mluvím s člověkem, jehož mateřštinou není čeština, případně slovenština. Mluvil pomalu, zřetelně se zvláštním důrazem, ale naprosto srozumitelně a navíc nevěděl, kde jsou Karlovy Vary, i když připustil, že jejich jméno zná. Ještě před mší samotnou mi v krátkém čase vysvětlil, že je misionář z Misie Pražského Jezulátka ve Středoafrické republice a přibližně za tři týdny tam už počtvrté opět pojede a mne zval, abych jel s ním.

Na cestu do středu Afriky mě asi už nikdy nikdo nepozve, a kdyby snad ano, nemyslím, že bych změnil názor a souhlasil. A to ani v případě, že by mě zval znovu někdo tak významný jako Otec Anastasio Roggero, Prokura karmelitánských misií (to je ten, kdo misijnímu dílu zajišťuje peníze, alespoň tak mi to bylo řečeno). Je mi to líto, ale na tuhle cestu se rozhodně necítím.

Jistý stupeň odvahy si žádá jak cesta do Afriky, tak vylézt ze dveří před oči mnohých lidí shromážděných v kostele, zvyklých na své kněze a své ministranty. V případě mé návštěvy se domácí ministranti neúčastnili a tak jsem z těch dveří musel vyjít jako první právě já. V chrámu Pražského Jezulátka se do presbytáře chodí ze zákristie přes kostel, čili všichni si mohli hosta dobře prohlédnout. Na druhou stranu mi bylo jasné, že ne každý, kdo do kostela ten čtvrtek dopoledne přišel je z Malé Strany nebo alespoň z Prahy a je znalý místních poměrů. Konečně i já jsem putoval za milostným Jezulátkem a právě tak to bylo stejné u řady dalších věřících, z nichž někteří nemohli zapřít asijskou porodnici. Ale domácí mě pozorovali, to vím, protože po mši svaté mě pochválil nejen pan farář, ale i ten pán, co do toho nemá mluvit: „je vidět, že to umíte“ zněla jeho slova a to nepíši jako chválu svou, ale jako vysvědčení pro patera Pražana, který svou asistenci k takové dokonalosti vede. Já se chválit nemohu, jen se přiznám, že jsem si užíval nejen pohodu, ale i horké chvilky.

Po mši svaté jsem spolu se zmíněnou slovní pochvalou dostal i řadu informací o misijní činnosti i z kostela Pražského Jezulátka. Pak už jsme se jen rozloučili a já mohl jít. Ale ještě jsem šel poděkovat Jezulátku, bylo opravdu za co, takových setkání, jako bylo toto a která mám moc rád, není nikdy dost. Potkal jsem Jezulátko a lidi, kteří ho denně uctívají a doufám, že jsem nebyl u Panny Marie Vítězné na Malé Straně naposledy.
Benedikt Jelínek