V té době jsem se také blíže seznámil se skupinou lidí, kteří se zajímají o nyní moderní keltskou kulturu a hlavně o jejich náboženství. Jsou velmi přátelští, zastávají nenásilí, lásku, nechtějí zlo v žádné podobě, dokonce z toho důvodu ani nejí maso. Stále při sobě nosí virgule a prostřednictvím nich se mohou na cokoliv (dostanou-li od ní souhlas) ptát do „duchovního prostoru“. Mají zmapované celé Čechy, kde jsou jaké menhiry (vztyčené kameny ještě z dob Keltského osídlení mající například léčivý účinek nebo umožňují získání určitých nadpřirozených schopností atd.). K tomuto jsem přistupoval dost nedůvěřivě, ale na jednom výletě s nimi jsem se přesvědčil, že ty kameny opravdu vyzařují jakousi energii. Úplně zřetelně jsem to cítil dlaněmi, mohl jsem určit i střed proudu té energie, odkud vychází. Časem jsem začal rozpoznávat, ke které straně kamene se má stoupnout, a na jak dlouho. Když jsem se v duchu dotázal, přišla mně odpověď skrze ruce. Tak vida, řekl jsem si o Keltech, také zde působí Duch Svatý, a mohl jsem být obdařen i já. Ruce mně začaly fungovat jako jakési radary. Když jsem třeba na určitého člověka myslel a zvolna jsem se otáčel, dostal jsem signál, kterým směrem se nachází. Mohl jsem si to ověřit na psovi. Když v lese odběhl, „zeptal“ jsem se, kde je, a pak jsem zapískal - z 80% přiběhl ze směru, který mně byl označen. Dnes chápu, že mi ruce začaly fungovat jako virgule, se kterou jsem nechtěl mít nic společného. Dostal jsem to, o co usilují keltští druidové mnohdy celý život.

Následoval rychlý „vzestup“. Začal jsem vnímat blízkost andělů a při modlitbě jsem byl několikrát vytržen do extáze. Byl jsem vtažen do magie a vůbec jsem si to neuvědomoval.

Postupem času se u mě začaly objevovat deprese, které narůstaly, pronásledoval mne neklid, bezdůvodný strach a nadměrná únava. Mojí záchranou bylo, že jsem upřímně sloužit Bohu, čerpal jsem ze svátostí a často se modlil.

Jednou, když jsem byl doma se dvěma dcerami, začal jsem pociťovat jakoby byl vzduch nabit elektřinou a pak přišlo to, co jsem si neuměl představit - setkání se satanem. Neviděl jsem ho, jen jsem velmi intenzivně vnímal, že je tu ten zdroj vší hrůzy. Poprosil jsem dcery a modlili jsme se růženec. Když jsem chtěl vyslovit Svatá Maria, nebo Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, dostával jsem od něho bití přes pusu, lámal mně do předklonu, abych se mu poklonil… Nechce se mně o tom ani psát. Trvalo to snad ¾ hodiny. Když nepořídil, odtáhl. Byl jsem vyčerpán, pak začaly různé halucinace. Nevím, jestli to byla reakce těla nebo finta od zlého, ale stalo se to, že jsem vzal dcery a bloudili jsme v lesích celou noc za neexistující záchranou v podobě nějakého menhiru, který jsme (naštěstí) nenašli. Vše skončilo naprostým vyčerpáním a mojí hospitalizací na psychiatrii. Byl jsem přijat s diagnózou akutní psychotická porucha, s možností dlouhodobé hospitalizace a trvalým léčením. Pod vlivem silných léků jsem dva dny o sobě nevěděl. Všechno se mně zhroutilo. Byl jsem zařazen mezi blázny, bylo se mnou zacházeno jako se smetím. Vyčerpán jsem se upínal ke Kristu. Léky mnoho nepomáhaly, každou noc mně navštěvoval ten zlý. Po nekonečném týdnu přinesl jáhen Svaté přijímání. Bylo to úplně obyčejné. Starý, poněkud směšný pán, církevní fráze, na lavičce na dvorku, kolem pacienti s tupými pohledy. A přece od toho dne jsem měl od zlého úplný pokoj. Absolvoval jsem množství důkladných vyšetření a nenašli mně žádnou chorobu. Po 14 dnech jsem byl propuštěn se slovy, že tam nemám co dělat. Odjížděl jsem s prožitkem toho, že Ježíš je opravdu Boží syn a že je jistě přítomen v Eucharistii. Teď tomu nemusím věřit, teď to prostě vím!

Zdálo by se, že tu příběh končí. Ale nekončí z toho důvodu, že jsem se nedal Kristu úplně celý. Stydím se to psát, ale je to tak. Pomalu jsem se začal dostávat tam, kde jsem byl dřív. Zjistil jsem, že v rukách poznám, kudy vedou prameny podzemní vody. „Na tom není přece nic špatného“ říkal jsem si. A když mohu toto, proč bych si „nevychutnal“ jak dává energii nějaký menhir… A tak postupem času začaly opět deprese. Zachraňovalo mně časté svaté přijímání. Po pouti do Medžugorje jsem také objevil krásu a sílu v růženci. Nicméně mně bylo čím dál hůř. Musel jsem začít brát opět léky, které ulevily jen trochu. Pak se mi dostala „náhodou“ do ruky knížka: „Seminář duchovní obnovy s prof. Tomislavem Ivančičem“. Mluví hodně o uzdravení skrze Ježíše. Uzdravení duše i těla. Moc mne to zaujalo. Přichází s tím, co mi v církvi tolik chybí. Jedna kapitola je věnovaná škodlivosti psychotroniky, věštění a magie. Schválně si v Písmu najděte Dt 18,10-12; Oz 4,12; Lv 19,31; Sk 8,22-23; Sk 16,16; Sk 19,19; Zj 22,15; Mt 24,24; Sk 8,9-10; 1 Kor 10,21; to stojí za to!

Tehdy se mně teprve otevřely oči, a já poznal, kam jsem se to dostal. Zhrozil jsem se. Hned jsem toužil po zpovědi. Jak to už bývá, dostal jsem se ke knězi, který mi je nejméně sympatický a je podle mého soudu nejméně duchovní. Zpověď proběhla úplně obyčejně, ale hned jsem přestal pociťovat blízkost zlého. Vytratily se mimořádné schopnosti, co jsem měl, a do tří dnů se mi vrátily všechny potíže, ze kterých jsem se léčil u léčitelky! Tím se mi potvrdilo, odkud to uzdravení bylo. Profesor T. Ivančič upozorňuje na to, že jako se vkládáním rukou vyhání zlý duch nebo předává Duch Svatý, tak léčitel může do člověka vkládáním rukou vehnat zlého ducha.

Nyní vím, jak moc si Bůh přeje, abychom mu patřili úplně celí, že neexistuje hřích, který by neodpustil, a jak je důležité naplňovat Ježíšovo přání milovat Boha celým srdcem, ze všech svých sil, a to denně a každou chvíli. Tím nás také chce uchránit toho, aby dílo ďáblovo v nás nezapustilo kořínek.

S radostí si kapu umělé slzy a když je mně špatně od žaludku chválím Pána.
Se srdce děkuji všem, kdo se za mně modlíte. Zvlášť děkuji Zdeňkovi Fuchsovi.
Radek Malotín