...Oře sedlák Jíra již své pole. Náhle se něco pod rádlem zatřpytí. Co to asi je? Sedlák zvedá podivný kovový předmět. Dobrý Bože, vždyť je to obraz! A na něm vytepána postava Matky Marie, chovající svého syna! Zázrak!...
Svatý Václav přijímá posvátný mariánský obraz od své babičky
Nad Tetínem se probouzí den. Opožďuje se za kněžnou Ludmilou. Ta již mnoho hodin bdí na modlitbách před posvátným obrazem, který jí věnoval arcibiskup Metoděj. Připomíná jí největší dar, jaký jen může člověk obdržet, dar víry prostřednictvím křtu svatého. Ano, po této svátosti věnoval arcibiskup Metoděj české kněžně Ludmile, dojat její láskou k našemu Pánu, Ježíši a láskou k jeho přesvaté Matce, svůj poklad.  Mnohá léta ho provázel na jeho apoštolských cestách. Jeho, ale také bratra Cyrila. Dva nerozlučné věrozvěsty, kteří přinášeli radostnou zvěst mnoha národům.
Z korintského bronzu byl vytepán ten malý obrázek, hlásající dvě přesvatá jména, Ježíš a Maria. Z Říma ho přinesl poutník, tatínek Cyrila a Metoděje. Byl to dar pro zbožnou manželku. Když Cyril a Metoděj odcházeli ze Soluně na svou věrozvěstskou pouť, kromě požehnání na cestu věnovala jim maminka i svůj milovaný obraz. Kdo by vás mohl, moji drazí chlapci, lépe provázet a ochránit, než ta dvě přesvatá jména, Ježíš a Maria. A jejich symbolem je tento obrázek. K těm se vždy utíkejte o pomoc. Jejich jmény i na nás, své rodiče, modlitbou vzpomínejte. Se slzami loučení opouštějí věrozvěstové své město, aby, nesouce radostnou zvěst, plnili příkaz svého Pána a Mistra. Když Metoděj ve Staré Boleslavi křtil knížete Bořivoje a kněžnu Ludmilu, dojat zbožností a láskou této paní, věnoval jí jako křestní dar svůj poklad. Obrázek jeho maminky obdržela jiná maminka.
Z korintu obraz vytepán, kněžně Ludmile při křtu dán.
Cti ho, kněžno, biskup velí, ty a s tebou národ celý.
Uctívá kněžna Ježíše a královnu nebeské říše,
děti víře vyučuje, o duši, tělo pečuje.
Se slzami v očích povstává klečící kněžna. Ještě se s láskou zadívá na svůj milovaný obraz a zamíří k oknu. Dnes má přijet na Tetín se svým sluhou Podivenem její vnuk Václav. Pro požehnání do dalšího života si přijede. Včera slavně nastoupil na český knížecí stolec. Za vnoučka a jeho budoucnost se kněžna modlila téměř celou noc.
Slavnostně znějí uvítací fanfáry nad Tetínem. Obličej kněžny, zatížený starostmi, se rozzáří. Dva jezdci rychle projíždějí otevřenou branou. A již spočinul milovaný vnuk v náručí své babičky. „Co já se na tebe, babičko moje, natěšil!“ „Já také, hochu. Ale rychle se občerstvěte a trochu odpočiňte, než navštívíme ranní mši svatou. Bude pro mě, ale i pro tebe velmi důležitá.“ Zvon svolává obyvatele Tetína na ranní mši. Též Ludmila, Václav a Podiven směřují do kaple. Ludmila nese v hedvábí zabalený jakýsi předmět, Podiven vak. Slavně proběhla mše svatá k poctě nového českého knížete Václava. Po ní předstupuje babička s vnukem před oltář. Kněžna slavnostně odhalí hedvábí, které ukrývá vzácný poklad, obrázek věnovaný jí biskupem Metodějem. Předává ho Václavovi se slovy:
„V úctě obrázek ten vždy měj! Modlitbou na mě vzpomínej.
Pečuj o lid a českou zem, na věky buď příkladem všem!“
Vybírá věci uložené ve vaku. Jsou to bohoslužebné předměty, ze zlata a stříbra. Ze zlatých a stříbrných bůžků a skřítků české kněžny nechal je od moravských umělců zhotovit biskup Metoděj. „Přijmi je, můj drahý vnoučku, pro kostely, které v budoucnosti postavíš. V nich se bude náš český lid učit úctě a lásce k Bohu, ale i k sobě navzájem.“ S pohnutím a díky přijímá Václav babiččin požehnaný dar. Obraz již neklade do hedvábí, ale do závěsné taštičky z nejjemnější jelení kůže. I na tuto potřebnou věc babička pamatovala. Bude ho nosit na svém srdci, tak jako biskup Metoděj. A bohoslužebné nádoby naplní chlebem a vínem. Svou prací na poli a vinohradu je naplní. Rukama a srdcem kněze, modlitbou zbožného lidu, stanou se pokrmem spásy. Tělem a Krví Kristovou.
Moudře vládl kníže Václav, závistivě sledován svým mladším bratrem Boleslavem a nenávistí pohanských kněží a vladyků.
Na slib nezapomněl. Jen smrt ho mohla odloučit od babiččina daru. Měl stálé místo na jeho srdci. Při státnických akcích na praporci. Sám se svým věrným sluhou obilí sel, žal, zrno drtil na mouku a pekl posvátné hostie. Sám pěstoval vinnou révu, hrozen měnil na víno. Plodem své práce v nových kaplích a rotundách plnil posvátné nádoby své babičky. Pečoval o lid a českou zem, osvobozoval vězně, vykupoval otroky. Vyhýbal se ozbrojeným střetům. Bylo-li to nezbytné, vyzval svého protivníka, aby oni jediní spolu bojovali a šetřili tak svého lidu. V české zemi se rozhostil mír, klid a pořádek.
Jen bratr Boleslav klidu nenašel. Ani jeho bojechtiví vladykové. „Boleslave, ty buď naším pánem a vládcem! Bojem a kořistí rozmnožíme hojně naše bohatství. Co je nám po nějaké lidské chátře!“ Tak uvažovali bezbožní vladykové tenkrát, tak uvažují mnozí i dnes.
Boleslav podlehl jejich svodům. Zve Václava do svého sídla Staré-Boleslavi, kde bratra se svými pohanskými kumpány zákeřně vraždí. „Bůh ti odpusť, bratře“ byla poslední Václavova slova. „ A teď rychle na koně, Boleslave, a na pražský hrad! Čím dříve budeš prohlášen knížetem, tím lépe pro tebe i pro nás!“ Boleslavova družina s větrem o závod pádí ku Praze. „Stát!“ Zavelí náhle Boleslav. „Zpět do Boleslavi! Zapomněli jsme z Václava sundat jeho talisman, který nosil stále u sebe. Přinášel mu úspěch ve vládnutí. Ten rozhodně chci! I mě bude přinášet úspěchy. Zpět do Boleslavi pro něj!“ Vrahové se vracejí, aby z prsou Václavových uloupili posvátný obraz Metodějův, Ludmilin i jeho. Již zastavují u zkrvaveného těla mučedníkova. „Rychle ho vezměte a potom co nejrychleji do Prahy!“ Marně hledají jeho obraz. Na jeho prsou není! Jen hojně krví jsou zalita. To věrný služebník Podiven s úctou béře obraz z pánových prsou. Běží s ním do lesa a tam, kde je dnes chrám Panny Marie nanebevzaté, jej tesákem zakopává. Hrozný vztek přepadá Boleslavovu družinu. Hněvsa zahlédne Podivenovy stopy. Určují je kapky Václavovy krve, stékající z obrazu. „Rychle za ním! A vemte psy!“ Podiven se vzdaluje od místa zakopání. Již tolik nespěchá. Úkol splnil. Vrahové obraz nedostanou. Jaký život ho čeká bez milovaného pána. „Ha tam je! Stůj, ty pse! Kde máš obraz svého pána? Mluv! Teď bude patřit jinému pánu!“ „Nemám ho. A nikdy neprozradím, kde se nachází!“ „Uvidíme, až ti hodíme smyčku kolem krku.“ Výhrůžku plní. Podiven však ani se smyčkou kolem krku obraz nevydá. Vrahové se chystají ke druhé vraždě. „Tam na ten strom ho pověste!“ Zemřel Podiven nedaleko svého pána a posvátného obrazu. Dnes stojí na tom místě jeho kaple. Vrazi uhánějí ku Praze bez obrazu. Nedostal se do jejich krvavých rukou. „Bude moje vláda bez tohoto posvátného obrazu šťastná? Moje a mých potomků?“ Tak uvažoval Boleslav ten den i celý svůj život.
Je jaro roku 1160. Sedlák Jíra prohlíží rozsáhlou mýtinu. Včera odstranili poslední pařez. Úrodná půda Polabí se o kus rozrostla. Tak se děje i na mnoha jiných místech. Lesy ustupují polím. Pán dává českému lidu úrodná pole. Važme si tohoto daru my, i naši potomci. „Zítra mýtinu zorám.“ Oře sedlák Jíra již své pole. Jak ta půda nedávným deštíkem navlhlá voní! Náhle se něco pod rádlem zatřpytí. Co to asi je? Sedlák zvedá podivný kovový předmět. Dobrý Bože, vždyť je to obraz! A na něm vytepána postava Matky Marie, chovající svého syna! Zázrak! Pokleká, drže obraz před očima. Jeho ústa pronášejí modlitbu díků. Přerušuje orbu a běží k boleslavským kněžím. Udiveni, všichni poklekají, chválíce Krista a jeho Přesvatou Matku. V dalších staletích pak statisíce před ním pokleknou. Obrázek je umístěn na prozatímním sloupku v místě vyorání. Událost se rychle roznesla po široširém okolí. Přicházejí davy lidu, pějí písně, modlí se a volají. „Tys naše Matka! Tys naše ochránkyně a pomocnice. Ježíše a Tebe budeme ctít my i naši potomci navěky!“
Poutníků stále přibývalo. Postavila se kaplička, potom kostel a nakonec chrám. V něm je označeno místo vyorání obrazu. Roku 1609, v srpnu, pomáhá Václavův obraz zachránit naši katolickou církev, ohroženou protestantskou záplavou z Německa. V ten čas provolává náš lid obraz Palladiem země české, t.j. ochráncem země české.
Roku 1648 sídlilo Palladium v Praze. Pražené takto povzbuzeni úspěšně brání Prahu proti třem švédským armádám generálů Konigsmarka, Wittenberga a Karla Gustava. Studenti a všechen pražský lid se postavil proti zkušeným a vycvičeným švédským žoldnéřům. A zvítězili! (Bojovalo se od července do listopadu 1648.) Je zajímavé, že Praha roku 1620 po bitvě na Bílé hoře, daleko lépe k obraně připravená a vším potřebným opatřena, se hanebně vzdává nepříteli na milost. A to byl již listopad, počátek zimy. Co by asi tak promrzlá císařská vojska pod Prahou si počala? Jistě by je zima donutila od Prahy odtáhnout. To samé se odehrává 11. listopadu roku 1631 za podmínek hodně podobných. Také se nebránila a vzdává se na milost a nemilost Sasům.
A roku 1648? Z poloviny dobyta Švédy, kteří dobyli Hradčany a Malou Stranu, se brání! A jak!!! Tři měsíce brání pražský lid a studenti Prahu. Pod Prahou krvácejí dvě zkušené švédské armády. A když přitáhla ta třetí, nejlepší, které velel sám Karel Gustav, Prahu nedobyl. Palladium bylo tenkrát v Praze u kardinála Harracha, blahé paměti. Praha nepadla Švédům do rukou. Jen na Hradčanech získali velkou kořist. A jejich slavné armády velkou hanbu.
Palladium dále bdělo a bdí nad naší českou zemí. A pomáhá nám. Roku 1938, v září, náš národ opuštěný a zrazený přáteli a spojenci vyzvedá obraz ve Staré Boleslavi, nese ho Prahou, prosí Pána Ježíše a jeho Matičku o ochranu naší země a národa. Hrozilo tenkrát vyvraždění našeho lidu ve válce s daleko silnějším Německem. Národ nese Palladium z Vyšehradu na Staroměstské náměstí a do Týnského chrámu.
Všichni nás opustili a zradili. Pane, smiluj se nad námi, Matko naše, ochraňuj nás! Průvod prochází kol sochy svatého Václava. Kníže náš svatý, nedej zahynouti nám, ani budoucím. V Týnském chrámu trůní naše posvátné Palladium. České děti zaplňují chrám i Staroměstské náměstí. Ježíši, ochraňuj naše maminky a otce. Matičko naše, oroduj za naši Prahu a vlast.
Svět na radiových vlnách s dojetím naslouchá těmto prosbám. Svět a Bůh naslouchají prosbám Čechů, ale i slavnostním maršům, projevům a hrozbám z Norimberka. (Jedna část německého národa tam v září roku 1938 oslavovala svého vůdce Adolfa Hitlera, druhá část ve svých domovech s obavou hleděla do budoucnosti.) Svět slyší tu hrozbu Hermana Goringa: „Srovnám těm českým ubožákům Prahu se zemí, i když je to krásné město!“
Naslouchá i Bůh. Neopustil český národ. Zanedlouho vypukla druhá světová válka. Nevyhnula se ani těm zrádným spojencům. Pot, krev a slzy se nastěhovaly do Francie i Anglie. Pán vyslyšel prosby svých maličkých ubožáků. Český národ zůstal zachován.
Nezapomeňte na tuto historickou zkušenost, děti! I dnes za svoji vlast a národ proste a Pánu Bohu modlitbou úctu a dík vzdávejte. Vždyť Ježíš a Maria jsou vašimi nejlepšími přáteli a ochránci.
Dodatek
Kdys kostely, kapličky a zvonice v podvečerní čas rozhoupaly své zvony. Jejich velebný hlas - klekání - naplňoval široširý kraj. Zbožný český lid poklekal a modlitbou chválil Pána Boha. Dnes zvony málokde uslyšíš. Snad ještě v podvečerní hodinu na Staroměstském náměstí. Běžte si, děti, poslechnout ten zvon, klekání. Je to krása. A připojte se k němu. Chvalte našeho Pána spolu se zvonem.
Hlas zvonů nad našimi městy, prosící o modlitbu, klekání, již mnohde umlknul. Dnes slyšíme jiné. Zkoušky sirén táhlým tónem zní nad krajinou. Nedopusť, Pane Bože, aby se ten táhlý tón změnil v kolísavý, hlásající blížící se smrt.
Kdo do jedné minuty po zaznění sirény, hlásající letecký útok, se zamyslí nad svým životem, lituje upřímně svých hříchů, pomodlí se Otčenáš a poprosí Pána Boha slovy: „Pane, ochraňuj nás, hyneme“, získá v případě smrti mnohá odpuštění. Tak mluvily nápisy v protileteckých krytech v období Protektorátu Čechy a Morava.
Dnes znějí nad našimi městy každou první středu sirény táhlým tónem. (Za protektorátu takto bylo oznámeno, že letecký poplach končí.) Dnes však nikdo neví, proč se tak děje a jaké jiné tóny dají sirény v případě opravdového nebezpečí. Nevěděla to ani paní Jílková, uvádějící v televizi známý „Kotel“. Většinou se to omlouvá tím, že to jsou zkoušky poplašného zařízení pro případ ekologické havárie. Může být. Ale co ty stovky a tisíce nosičů atomové zbraně na obou stranách? V případě jejich nasazení změnil by se ten táhlý tón v kolísavý jako ve válce? To nikdo neví.
Ale co potom dělat? Já však předpokládám, že by nastala ohromná panika, jaká se nedá popsat. Potom by bylo nejlépe rozpomenout se na to počínání z období protektorátu. Co jiného bychom mohli dělat? Jen ztrnule čekat, jako ti středověcí mučedníci, čekající na svou smrt.
Maminky, naučte svoje děti a neumíte-li, také sebe, modlitbám! A pokud to víte, vysvětlete jim, co je to hřích. Protože dnes je snad všechno dovoleno. Desatero přikázání Boha? Kdo to dnes zná? Ale desatero stále platí! A neznalost se neomlouvá. Každý z nás to jednou pozná.
Karel Poláček: „Vždy jsem se smál středověkým umělcům, jak ztrnule na svých obrazech znázorňovali církevní mučedníky. Když jsem však viděl v koncentráku ty davy jdoucí na smrt, poznal jsem, že nikdo neuměl vyjádřit bolest duše a těla jako oni. Viděl jsem tutéž ztrnulost. Co mohli chudáci dělat?“
Pozn.: Spisovatel Karel Poláček zahynul v nacistickém koncentračním táboře Osvětim, v roce 1944.
|
