25.11. Matka Occhienová Nelze několika slovy popsat veliký
profil této ženy. O velkém hrdinovi,
o velkém generálovi,
o velkém vědci to lze. O svatém
člověku však nikdy. Svatost je
prosté hrdinství, které trvá 365
dnů. Není to sbírka dojímavých
příběhů. Heroismus matky Markéty
má základ v tom, se starala
o své děti, sklízela úrodu na poli,
prala a vařila, spravovala chudé
oblečení. Velký světec Don Bosco
byl od ní vychován. Pokusím se
načrtnout v hlavních rysech lidský
příběh a to slovy, které by
nám jí ukázaly v každodenním životě.
Milá a hezká, mladá a duchaplná,
se Markéta Ochienová stala centrem
zájmů mnoha mladých mužů,
kteří ji chtěli požádat o ruku.
Až když měla 23 let, v roce 1812,
řekla své ano Františku Boskovi,
rolníkovi, který se ve svých
27 letech stal vdovcem s jediným
synem Antonínem a kterému
předtím zemřela ještě dcera Tereza.
Pán požehnal spojení Markéty
a Františka – píše Lemoyne –
a obšťastnil je dvěma syny. Prvnímu,
který se narodil v roce 1813,
dali jméno Josef a druhému, narozenému
16. srpna 1815, dali
jméno Jan. V květnu roku 1817
jim zemřel tatínek na zápal plic.
Markéta přijala Boží vůli, ale od
toho okamžiku se její život naplnil
mnohými tíživými věcmi, které
musela řešit: vedení domu, obdělávání
pole, vinice. Přitom však
nezapomněla, že je na prvním
místě matkou svých děti.
Když její syn Jan je před kněžským
svěcením, řekne mu jeho
matka: „Jdi si svou cestou a neohlížej
se na nikoho. Nejdůležitější
je, abys plnil Boží vůli. Od tebe
nic nechci, nic neočekávám. Narodila
jsem se jako chudá, žila
jsem jako chudá a chci zemřít jako
chudá. Spíše ti chci říct ihned
toto: kdyby ses na neštěstí stal
bohatým knězem, nikdy nevkročím
do tvého domu.“ Don Bosco
nikdy nezapomněl na tato slova.
Uprostřed kněží a rušného života
byl knězem chudým a kněz chudých
lidí. V roce 1846, v okamžiku
když otevíral své první dílo
pro opuštěné chlapce, mohl říct
své matce: „Jednou jste mi řekla,
že když se stanu bohatým, nikdy
by jste nepřišla do mého domu.
Teď jsem naopak chudý a bydlí
u mne tolik opuštěných chlapců,
chcete přijít ke mně? Markéta měla
tehdy 58 let a byla babičkou devíti
vnoučat. Avšak na návrh syna
odpověděla: „Když se domníváš,
že je to Boží vůle, jsem připravená
přijít.“
V roce 1846 přišla do velice chudého
domu na Valdoku mezi povykující
„uličníky“ oratoře. Nikdy
z toho domu neodešla. Byla to
pro ni oběť a byla velice bolestná.
Bůh jí však povolal, aby byla matkou
sirotků a ona to mlčky přijala.
Život prvních chlapců, které Don
Bosco a jeho chudá matka přijali,
byl velice chudý. Kromě jídla jeden
z nejhlavnějších problémů
byla osobní hygiena. Matka Markéta
si udělala prádelnu. Někteří
kromě toho, co měli na sobě, neměli
nic ani na převlečení. Byli
tak špinaví, že nikdo je nechtěl
zaměstnat. Když chlapci šli spát,
považovala Markéta za svůj úkol
spravit to, co bylo roztrhané a vyprat
košile, které snad nikdy
předtím nepoznaly vodu, aby to
ráno mohli obléct. Matka Markéta
byla svatá takovýmto způsobem.
Dělala to od roku 1846 do 1856.
Deset let uprostřed křiku stovek
chlapců, kteří zpívají, ale také se
hádají.
Je svědkem také toho, jak její syn
rozmnoží kaštany a chleba,
a chlapci mu tleskají. Ona je rozmnožovala
po deset let, a nikomu
nepřišlo ani na mysl, aby jí zatleskal.
Matky dělají tolik zázraků, že
kdybychom jim začali tleskat, nepřestaneme
nikdy.
25. listopadu 1856 odchází. Zápal
plic a jejích 68 let strávených tvrdou
prací jí dovedly k tomu, že ji
Bůh volá. V oratoři však, kde je
několik stovek chlapců, se zdálo,
že se život zastavil. Chudí si toho
všimnou, když schází někdo, kdo
je měl rád. Ti lidé cítí, že je zapotřebí
ráje, kde takoví lidé neumírají
nikdy.
Převzato z časopisu Salesiánská rodina č. 5/1999
25.11. Svatá Kateřina Alexandrijská