27.4. Svatá Zita Žila ve 13. století, narodila se roku 1218 v horské vesnici MonteSagradi u města Lukky v Itálii. Její rodiče byli chudí a zbožní. Starší sestra se stala cisterciánskou jeptiškou a její strýc, Graziano, byl poustevník, kterého místní lidé považovali za svatého. Aby pomohla živit svou rodinu, vstoupila Zita ve svých 12 letech do služby k Fatinellimu, bohatému tkalci a obchodníku s vlnou a hedvábím. Zde zůstala celých 48 let, nejdříve jako pomocná služka, později jako hospodyně a vychovatelka. Každý den brzy ráno vstávala, modlila se a pak šla na ranní mši. Když se vracívala, všichni ještě spali.
Zpočátku ji děti neposlouchaly, paní byla panovačná a pán se často rozzuřil, zvlášť když se dozvěděl, že Zita dává svoje dobré jídlo chudým. Jí nezáleželo na tom co jí ani kde spí, na své posteli klidně nechala vyspat žebráka a sama ležela na holé zemi. Její práce byla součástí její zbožnosti a i ve svém volném čase sloužila Bohu ve svých bližních. Ostatní se jí nejprve vysmívali, mysleli si, že to jen tak dělá, ale nakonec ji obdivovali. Pán však byl přesto podrážděný, když viděl, kolik toho rozdává. Za velkého hladomoru vzala Zita tajně fazole z rodinných zásob a hodně jich rozdala. Pán se šel přesvědčit do kredence, jestli je to skutečně pravda, ale k Zitině úlevě fazolí jakoby vůbec neubylo.
Zita se při práci modlívala a jednou při pečení chleba byla naplněna takovou láskou k Bohu, že upadla do extáze. Ostatní sluhové si toho všimli a šli pánovi žalovat. Pán vtrhnul do kuchyně a uviděl Zitu v extázi a anděly, jak pečou chleba. (Podle jiné verze odešla Zita při pečení chleba starat se o chudé). Od té doby si Zity vážili, brali ji jako dobroditelku a rodinnou přítelkyni a svěřili jí správu domu. Kdykoli se pán chystal rozčílit, stačil jeden Zitin pohled nebo slovo a hned se uklidnil. Zitě ale nebylo příjemné, že ji všichni obdivují. To raději snášela dřívější pomluvy. Nyní chodila častěji ke svaté zpovědi, protože cítila nebezpečí lidské chvály.
Jednou šla Zita na mši za mrazivého dne. Pán dal Zitě kolem ramen svůj kožešinový plášť, aby jí nebyla zima. Před vchodem do kostela prosil žebrák o almužnu. Zita mu z okamžitého popudu půjčila drahý plášť s tím, že jí ho vrátí po skončení bohoslužby. Když však vyšla z kostela, žebrák tam nebyl ! Vrátila se domů bez pláště a pán jí přirozeně hrozně vynadal. Zitu to opravdu mrzelo, zvlášť proto, že zneužila jeho laskavost. Celý den čelila prudkým výčitkám, ale nazítří, zrovna když rodina seděla u oběda, se ten člověk objevil i s pláštěm. Lidé později usoudili, že to byl asi anděl, a vchod do kostela, u kterého žebrák seděl, nazvali Andělským portálem.
Zita zestárla a její služba byla trochu uvolněna. Ona však stále pracovala, aby ji smrt nezastihla v zahálce, jak říkávala. Měla nyní alespoň čas starat se o chudé, nemocné a vězně. Zvláštní oddanost měla ke zločincům, čekajícím na popravu. Modlívala se za ně celé hodiny.
V šedesáti letech onemocněla zimnicí a obklopena vděčnou rodinou pokojně zesnula 27. dubna 1272. Po její smrti děti po ulicích volaly :"Svatá Zita zemřela !". Její kult se rozšířil až do Anglie.
Je patronem :
proti ztracení klíčů, za nalezení ztracených klíčů, sluhů a služek (nynějších au-pair), hospodyň, žen v domácnosti, poslíčků.
Atributy:
taška, klíče, bochníky chleba, košík ovoce, záhon růží, je zobrazována v oblečení pro služky, většinou jak obdarovává chudáka.
Podle
1., 2., 4., aj.
27.4. Svatá Zita
Je patronem :