Prosinec
4. prosinec
4. 12 . Svatá BarboraŽila ke konci 3. století v Nikomedii (v dnešním Turecku). Byla dcerou zámožného Dioskura. Byla velmi krásná, učená a bystrého rozumu. Nejbohatší a nejhezčí mladíci z města se o ni ucházeli, ale ona cítila, že musí být ještě něco jiného a všechny je odmítala. Chodila mezi skupinku křesťanů, kteří se schovávali před císařským pronásledováním, a v dlouhých rozhovorech se snažila pochopit jejich víru, až dospěla k poznání, že našla to, co hledala. Její otec byl fanatický nepřítel křesťanů a snažil se bránit dceři ve styku s křesťany. Dal proto postavit u domu věž a do ní chtěl Barboru zavřít. Během stavby na krátký čas odjel a Barbora mezitím přikázala dělníkům, aby místo dvou oken udělali tři. Po návratu se rozlícený Dioskuros ptal dcery, co to má znamenat, a ona mu odpověděla, že je to symbol Trojice a že se nechala pokřtít. Když ji chtěl otec zbít, otevřela se prý země a ukryla dívku v trhlině. Později odvlekl Barboru k místodržícímu, který ji dal zbičovat. V noci se jí zjevil Kristus a zahojil její rány. Dalšího dne dal místodržitel Barboru bít kyji, pálit pochodněmi a uříznout jí prsa. Takto znetvořenou ji chtěl hnát ulicemi. Objevil se však anděl z nebe a zakryl její krvácející tělo bílým oděvem. Když bylo vidět, že mučením ničeho nedosáhnou, byl vydán rozkaz usmrtit Barboru mečem. Tento čin vykonal Barbořin otec Dioskuros vlastní rukou. Sotva odložil vražedný nástroj, byl sám zabit bleskem. Stalo se to roku 306, kdy vládl císař Galerius Valerius Maximin, jeden z nejkrutějších pronásledovatelů křesťanů.
Je patronkou :
věží, horníků, sedláků, architektů, stavebních dělníků, pokrývačů, zedníků, slévačů (zvonů), kovářů, kameníků, tesařů, horníků hrobníků, zvoníků, kloboučníků, kuchařů, řezníků, tunelářů; dívek; zajatců; dělostřelectva; pevností; hasičů; umírajících a za dobrou hodinku smrti; proti ohni; proti bouřce; proti horečce a proti moru; pomocnice v nouzi
Atributy:
Kalich s hostií; věž se třemi okny; meč nebo kladivo (nástroje umučení); někdy pochodeň, páv nebo malá postava Dioskura u jejích nohou.
4.12. Svatý Jan Damašský
Žil v 7. století. Narodil se kolem roku 650 v Damašku, v rodině Sarguna ibn Mansúra, který, ač křesťan, pracoval jako ministr financí na kalifově dvoře. Jan si dokonce jako malý hrál s budoucím kalifem Jazidou. Později se stal vysokým státním hodnostářem. Koncem století již nebyli kalifové ke křesťanům tak tolerantní a Jan odešel do Jeruzaléma, do proslulého kláštera svatého Sabase (Sáby), kde se stal knězem.Bojoval proti obrazoborectví, které podporoval sám císař Lev III, ovlivněný nejspíš radikálním islámským zákazem obrazů. Jan nehájil zneužívání kultu obrazů, představujících svaté. Rozlišoval uctívání, které náleží jen Bohu a kult svatých na obrazech. Nad císařem dokonce kvůli tomu vyslovil klatbu, jako poddaný damašského kalifa se ho ale nemusel bát.
Byl vzdělaným a učeným teologem a bývá nazýván "Tomáš Akvinský křesťanského východu". Je autorem církevních hymnů,které se dosud při východních církevních slavnostech zpívají.
Je patronem :
lékárníků, malířů ikon, studentů teologie Východu.
Atributy:
Uťatá ruka - podle legendy byl křivě obviněn ze zrady a za trest mu byla useknuta ruka, která mu však na přímluvu Panny Marie zase přirostla.; koše, ve kterých nosil do města na prodej výrobky mnichů z kláštera.
Podle 3.,8.